Vývoj kamnářských výrobků

20. ledna 2008 v 14:33 | Pavel Macků |  archeologie, historie
Zde je shrnující přehled o vývoji kamnářských výrobků- kachlů a kachlových kamen. Je to část úvodu mé obhájené bakalářské práce nazvané Kachle s heraldickými motivy na Opavsku. Případný zájemce ji sežene v archeologické knihovně FPF SLU v Opavě.
Úvod
Kamnářství je specializovaná výrobní činnost provozovaná převážně hrnčíři. Ti vyráběli v počátcích kachle podobnou technikou jako jiné keramické nádoby. Vývojem a požadavky odběratelů kamen se však museli specializovat ve výrobě a začít kooperovat s jinými řemeslnými obory (např. řezbáři).
Nástin vývoje kachlových kamen
Nejstarší použití jednoduchých kamen je doloženo ze západní Evropy z 9. a 10. století, odkud se postupně rozšířilo do dalších klimaticky chladnějších zemí (Hazlbauer 1998, 27-28). Původní označení "cacalus" z jihovýchodní Evropy bylo v německém prostředí změněno na "kachel" (Orna 2005, 7). U nás je nejstarší zastoupení nádobkovými kachli z Českého Krumlova z 13. století (Hazlbauer 1998, 27-28).
Nejstarší kamna vycházela z chlebové pece. Na hranolovou chlebovou pec byl postaven vysoký homolovitý, nebo nižší polokulovitý hliněný nástavec s vrcholovým otvorem, do jejíž stěny byly zasazeny nádobkové kachle s kruhovým ústím (Skružný - Špaček 2002). Další typ kamen je složen již jen z kachlů. Starší verze ještě slučují soklovou i
nástavcovou část do jednoho tělesa, u mladší verze je už soklová od nástavcové části oddělena, nástavcová část se stává hlavní částí kamen a je většinou vyšší a užší než
soklová část. To mělo vliv na vznik korunní římsy kamen. (Orna 2005, 7).
Kamna jsou z kachlů stavěna samonosným způsobem- těleso z kachlů je duté a spojené hliněným výmazem bez vnitřní nosné konstrukce (Hazlbauer 1998, 26; Pavlík - Vitanovský 2004, 10).
Díky výhodám, například zmenšení rizika požáru, kvalitnějším a efektivnějším vyhříváním, stáložárností (sáláním tepla po vyhasnutí ohně) a odstraněním nepříjemností spojené s kouřením ohně, sazemi a popelem, se kamna hlavně během 15. a 16. století přičinila o vytlačení krbů (Hazlbauer 1998, 26-28).
Kamna se obsluhovala z černé kuchyně či z topné komory. Tato místnost byla přístupná většinou z chodby, ale i v síle zdi. Kamna se obsluhovala pomocí topného kanálu.
Velikost kamen závisela především na velikosti vytápěné místnosti. Setkáváme se tedy s kamny zhotovenými z několika desítek až stovek kachlů.
K určení velikosti a tvaru kamen nám také slouží moderní pokusy o rekonstrukci prováděných z nálezů kompletních souborů např. ze zaniklého předměstí Sezimova Ústí, z hradu Melic na Vyškovsku, či z hradu v Lipnici nad Sázavou (Hazlbauer - Chotěbor 1991; Kocman - Hazlbauer 2002; Krajíc 2005; Michna 1981; Smetana - Gabriel 1988), popřípadě experimenty s vytvářením kopií kachlů a jejich porovnáváním (Erneé - Vitanovský 2003; Hazlbauer 1986; Hazlbauer - Špaček 1988; Smetánka 1968; Vitanovský - Hazlbauer 1995).
Ustálená podoba kamen se skládala z následujících třech částí (obr. 1):
  1. Nástavcová část (L. Skružným označována jako nástavec, Z. Hazlbauerem kamnový nástavec- tubus). Jedná se o horní část kamen, nasedající na soklovou část (B) ve tvaru mnohoúhelníku, čtverce či válce. Je to hlavní výhřevná část kamen. Bývá jedna či dvě. Ve vrchní části je zakončena korunní římsou nebo klenbou tvořenou z nádobkových kachlů (Hazlbauer 1998, 26; Orna 2005, 7).
  2. Soklová část (L. Skružný- sokl, Z. Hazlbauer- kamnový sokl). Nejčastěji stavěn ve tvaru krychle nebo kvádru a jeho vnitřní dutá část je v bezprostředním styku s ohněm, jedním nebo dvěma boky je spojena se sousedními zdmi pomocí topného kanálu, který slouží k obsluze kamen (Hazlbauer 1998, 26; Orna 2005, 7).
  3. Vlastní sokl (L. Skružný- podkamní, Z. Hazlbauer- kamnový podstavec). Zděný, hliněný, nebo kamenný podstavec, na jeho horní ploše je umístěno vlastní topeniště. Někdy byl zaklenut za účelem vytvoření prostoru pro sušení dřeva. (Hazlbauer 1998, 26; Orna 2005, 7).
Obr. 1. Schéma členění středověkých kamen a umístění kachlů. (Smetánka 1968).
Typologický vývoj kachlů
Kachlová kamna byla ve středověku a ranném novověku stavěna z několika desítek až stovek oddělených prvků- kamnových kachlů. Kachle měly dvě funkce: výhřevnou a výzdobnou. Výhřevnost, tedy předávání tepla z vnitřního prostoru kamen do prostoru vnějšího, byla udávána typem kachle a celkovou podobou kamen. Ve výzdobné funkci kachlových kamen se odrážel především architektonický sloh a estetické cítění své doby (Hazlbauer 1998, 19). Výzdobná funkce převažovala u ozdobných římsových, rohových, reliéfních a prořezávaných kachlů.
Kachle prodělaly jistý typologický vývoj a většina autorů se shoduje na tom, že probíhal od jednodušších tvarů ke složitějším, od méně technologicky náročných k výrobně obtížnějším a od prostých k vysoce umělecky ztvárněným (Hazlbauer 1998, 20; Smetánka 1969, 245).
Nejstarší kachle hrncové a pohárovité měly kruhové otevřené ústí a dlouhé tělo, pasivně nasazované do hliněné stěny kamen složených z kubického podstavce a polokulovitého nástavce, svým vzhledem podobající se hliněné peci. Tyto kachle podle zpracování hlíny a technologie vytváření datujeme do 13. a 14. století (Smetánka 1969, 247, 249). Vývojem se tyto kachle zkracovaly a počaly se objevovat pravoúhle řešená ústí čtvercového či obdélného tvaru, čímž se vyvinul kachel miskový, který však nalézáme i v pozdějších dobách vedle kachlů nádobkových s pravoúhlým ústím.
Kachle nádobkové můžeme prokazatelně podle nálezů z Českého Krumlova zařadit do 13. století a přetrvávají hluboko do novověku (Hazlbauer 1998, 27, 28). Nádobkový kachel se tvarově podobal prostým nádobám s upravovaným kruhovým či kvadratickým ústím (a byl také podobně vyráběn). Teplo je z ohřívané spodní části odváděno otevřeným ústím do místnosti, přičemž účinek je rychlý, ale krátkodobý (Orna 2005, 9).
Setkáváme se taktéž s tyglíkovitými kachli, jejichž dlouhé varianty s malým ústím můžeme datovat od druhé poloviny 13. století, varianty dlouhé s velkým ústím do pokročilejšího 14. století a krátké tyglíkovité kachle s malým ústím pak od 14. století až do první poloviny století patnáctého (Smetánka 1969, 249).
Speciální výzdobné prvky říms nástavcové části kamen a jejich horních polokulovitých zakončení tvořily nádobkové kachle trojúhelníkového tvaru, kachle římsové a kachle baňkovité. Baňkovité (cibulovité) kachle se podle Z. Hazlbauera a M. Vitanovského zabudovávaly do kamnového tělesa jen z části, teplo se tedy do místnosti šířilo povrchem baňky čnící do prostoru. Z. Smetánka a J. Richterová uvádějí baňkovité kachle jako typ nádobkových kachlů. Podle zpracování hlíny a místa nálezu v Sezimově Ústí lze datovat tyto kachle již do 14. století, ale podle nálezu z hradu Siónu i do první poloviny století patnáctého (Smetánka 1969, 249).
Komorové (reliéfní) kachle (obr. 2.) upřednostňují, oproti kachlům nádobkovým, funkci výzdobnou oproti výhřevné. Díky konstrukci byla doba vyhřátí čelní vyhřívací stěny (dále jen ČVS) pomalejší, ale nakumulované teplo pak vytápělo místnost určitou dobu po ukončení topení. Do místnosti byl tento kachel uzavřen velkou ČVS s různým reliéfně zdobeným motivem. Tento typ se snad používal již od počátku 14. století po století 16. (Smetánka 1969, 250).
Kachle s prořezávanou čelní stěnou jsou pokládány za přechod mezi kachli nádobkovými a reliéfními. Jejich prořezávaná ČVS připomíná tvary katedrálních oken. Jejich estetický dojem je nejvyšší, ovšem opět na úkor výhřevnosti. (Hazlbauer 1998, 22).
Obr. 2. Popis nejběžnějšího komorového kachle (s kuželovitou komorou), (Smetánka 1968).
 


Komentáře

1 marsupials marsupials | Web | 20. června 2015 v 9:04 | Reagovat

online pujcky plzeň ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama