Středověká ves doby velké transformace pohledem archeologie

8. února 2012 v 11:26 | Pavel Macků |  archeologie, historie
Čas, který idealzuje vše, idealizuje i materiální minulost tím, že z ní zachovává jen trvanlivé části a zahlazuje to, co je pomíjivé, to jest. skoro všecko.

Jacques Le Goff, Kultura středověké Evropy

I. Vymezení a přilbížení doby*
Na pozadí událostí, které vyvrcholily roku 1278 v bitvě na Moravském poli se na našem území odehrávala jedna z nejvíce fascinujích epizod vývoje středověkého světa. Velkých změn nebylo ušetřeno ani vesnické prostředí, výrobce a dodavatel většiny obživy tehdejšího lidstva.
Studium problematiky středověké transformace a s ní spojenými problémy zaměstnává medievální archeologii již od začátku své existence. Literatura k tématu je velice obsáhlá ať už se jedná o dílčí problémy či komplexní studium dané tematiky. Problémem však je, jak správně zdůrazňuje J. Klápště1 (1994), nutnost brát transformační období v kontextu celoevropském, neb naše území tvoří jen jeden z prvků množiny v období velkých změn. V tomto příspěvku se však, na vzdor Klápštěho upozornění, pro omezený rozsah textu přesto zaměříme jen na vývoj na našem území.
Přerod společnosti doby hradištní ve společnost vrcholně středověkou probíhal po několik set let. Změny se odrážely nejen v oblasti psychických vjemů a chápání člověka, ale i v oblasti fyzické - materiální. Právě ona druhá oblast, tedy skupina archeologicky sledovatelná, bude předmětem následující práce.
Počátky změn nalézáme ve Francii již kolem roku 1000. Pro námi vyvolenou oblast střední Evropy, přesněji Království českého, nacházíme počátky přerodu již ve 12. století a označujeme ho jako vnitřní kolonizace (dochází k posunům obyvatelstva, zabírání nových dosud neosídlených území včetně vyšších nadmořských poloh). Vrchol kolonizačního úsilí je pak kladen do 13. století s tím, že jako pomyslný "bod zlomu" se v archeologické vědní disciplníně bere období kolem roku 12502 a tato doba se označuje jako vnější kolonizace. Ta je spojena s příchodem lidí z okolních, především německy mluvících zemí a ukončena je v průběhu první poloviny 14. století.
Samotný kolonizační mechanizmus spustila série příčin. Kolem roku 1000 osciluje teplota do klimatického optima, které přetrvává až do části 13. století. Tento jev můžeme pravděpodobně spojit s demografickým růstem obyvatelstva3, jeho posunem do vyšších nadmořských poloh apod.
Toto období je spojeno s objevením a "znovuobjevením" mnoha technických a technologických inovací, které byly ještě navíc oproti předchozím obdobím zdokonaleny. Nesmíme zapomínat, že rychlost šíření nových prvků neprobíhalo na celém území stejně rychle a intenzivně. Ve stejné geografické oblasti se tak mohly potkávat jak tradiční, tak nové prvky, o široké škále přechodných variant nemluvě.

II. Metody středověké archeologie
Archeologie využívá tří základních metod studia venkovských sídelních celků: studium map stabilního katastru z 19. století, které zachycují mnohdy ještě středověkou parcelaci4; nedestruktivní archeologické metody5 a samotný archeologický (destruktivní) výzkum. Jen jejich kombinací se těží maximum informací o zkoumané lokalitě. Archeologická vědní disciplína využívá mimo své tradiční terénní metody i spolupráci s dalšími obory a jejich technikami (antropologie a osteologie, dendrochronologie, palynologie, archeobotanika, fosfátová analýza, toponomastika aj.). Komparace výzkumem získaných informací s mezioborovými poznatky tak vytváří v ideálních případech představu o činnosti středověkého člověka, jeho okolí a životních podmínkách (analýzy zbytků jídla v nádobách, planě rostoucí, domestikovaná a využívaná vegetace v okolí domů/vsi, zastoupení chovné zvěře a její zastoupení na lokalitě oproti lovené, atd.).

III. Vesnice 13. století
Sondáž do přeměn hmotné kultury 13. a počátku 14. století začneme u základní jednotky agrární produkce, tedy vesnic.
V průběhu 13. století dochází k zásadní proměně struktury vesnice. Starší typ domů (cca do pol. 13. stol.) byl převážně jednoprostorový, zahloubený, čtvercového či obdélného půdorysu (tzv. zemnice) s píckou, či méně často ohništěm v rohu. Po obvodu jsou často nacházeny zahloubené jamky- zbytky po kůlové konstrukci stěn. Ty byly stavěny srubovou a drážkovou konstrukcí, nebo se stěny vypletly mezi nosnými sloupy proutím a omazaly hlínou. Pro mlado a pozdněhradištní dobu (950 - 1250) se však již předpokládá vysoký počet nadzemních staveb, které se bohužel špatně rozpoznávají nebo se stopy po nich vůbec nedochovají (Vařeka 2004, 229-239)6. Obytné stavby jsou pak na raně středověkých sídlištích doprovázeny nepravidelnými objekty nejasného charakteru sloužícími pravděpodobně k výrobním či hospodářským účelům.
Vesnice staršího období "putovala" krajinou. Stavební materiál domů totiž vydržel jen omezenou dobu v rozsahu maximálně několika desítek let. Jakmile se stal dům neobyvatelným, posunul se majitel kousek stranou, kde postavil nové stavení. Tím pádem byl půdorys v této době značně neuspořádaný až nahodilý, vyskytnou se však náznaky půlkruhovitě rozestavených staveb, tzv. návesovek (Palonín, Mutěnice, Roztoky apod.). Takový typ vsi označuje odborná literatura typem přírodním, naproti tomu vesnice budované plánovitě (od 13. století) nazývá normové.
Změny přicházejí častěji od druhé poloviny 13. století, kdy se postupně stabilizuje půdorys staveb i polností. Může se zdát, že hlavním hybatelem změn je pronikání německého práva, které se lépe aplikovalo na nových geometricky a rozměrově ustálených dispozicích vesnic (Vařeka 2004, 238). J. Klápště (1994, 47) však uvádí např. Mostecko a okolí Prahy, kde nová forma vsí vyrůstala na starém domácím právu. Vliv ius theutunicum tedy nebyl v tomto případě tak silný jak se obecně usuzuje.
Společné se starším obdobím zůstává výběr pro stavbu nové vesnice. Kvalitní místo muselo splňovat nároky na výstavbu usedlostí, být blízko vodního zdroje a v bezprostřední blízkosti zemědělsky využitelné plochy.
Přestože se dům postupně transformuje do třídílné dispozice, setkáváme se nadále i se stavbami jedno a dvoudílnými. Diskuze o vývoji trojdílného domu zaměstnává archeology již mnoho desítek let a přestože jsou již nové poznatky, stále probíhá. V zásadě jsou dvě varianty vzniku: L. Niederle prosazoval názor, že dům vznikal postupným přistavením síně k jizbě a následně se připojila opodál stojící komora. Druhý, etnografickým pozorováním zjištěný názor, jehož autorem je K. Moszyńsky uvádí samostatně stojící jizbu a komoru, mezi které byly postupně dostavěny zdi a následným zastřešením se zahrnuly do komplexu (více Smetánka 1994, 126-132).
Počátky stavby tříprostorových domů na našem území jsou stále v diskuzi, spadají tak stále do časového rozsahu 13. - počátku 15. století.
Samotné jádro domu se skládalo ze tří částí- jizby, síně a komory (viz níže). Tento typ, tedy dům s půdorysem obdélníku, se za sebou řazenými místnostmi označuje Z. Smetánka (1994, 118-120) jako typ A, tedy dům trojdílný řadový (např. ZSV Mstěnice, Pfaffenschlag, více Nekuda 1975; Nekuda - Nekuda 1997). Dle majetnosti, popřípadě ekonomické potřeby mohlo být třídílné jádro rozvinuto o další místnosti po všech stranách stavení, čímž se vytvořila stavba typu B, dům trojdílný, rozvinutého půdorysu (ZSV Pfaffenschlag). Typ C pak představuje trojdílný dům stavěný do háku (půdorys tvaru L, např. ZSV Konůvky, více Měchurová 1997). Takřka komplexní typologickou tabulku půdorysů domů vč. jedno a dvoudílných z 13./14. - 15: stol. uvádí Vařeka 2004, obr. 267.
Domy byly stavěny kombinací dřeva a kamene, méně často pak jako celokamenné (takto však až od konce 13. stol.). Kombinovaně stavěné domy měly širokou škálu zastoupení v poměru dřevo/kámen. Stavěly se tedy domy takřka kamenné, domy s dřevěnou jizbou na podezdívce či domy celodřevěné.
Kamenné zdi byly stavěny "na sucho" bez malty, tedy mezi dvě vylícované zídky byla vsypávána hlína s menšími kameny. Síla zdí se pohybovala kolem 60-90 cm, jejich výška byla v případě podezdívek variabilní, v případě celokamenných stěn jistě přesahovala 2 m. Dřevo na stavbu vybíral středověký člověk spíše rovnějšího jehličnatého typu (jedle, smrk a borovice na Pfaffenschlagu, v Bystřeci hlavně jedle, méně pak listnaté druhy- buk, habr, líska, lípa, olše, bříza (Nekuda 2007, 101-104, Smetánka 1994, 118-124). Srubové konstrukce se před použitím ještě omazaly hlínou proti unikání tepla štěrbinami mezi trámy. Stejně tak i v případě vyplétaných konstrukcí pruty. Právě negativní otisky mazanice mnohé napovídají o nedochovaných nadzemních konstrukcích7.
Oken nebylo na domě mnoho. Byly to menší otvory kryté mázdrami- vyschlými zvířecími měchýři.
Největší problém činí rekonstrukce střech. Vzhledem k půdorysnému uspořádání se uvažuje o střechách sedlových, u celokamenných domů i střechách klešťových. K velkým nosným trámům byly navázány menší tvořící rošt, který byl pokryt mocnou vrstvou slaměných došek. Samotný hřeben střechy mohl být zatížen další dřevěnou konstrukcí, pásy drnů apod. (Nekuda 1997, 103-104).
Vraťme se však k nově vznikající třídílné dispozici domu. Obytnou jednotkou byla jizba. Průměrně zabírala 20-25 m2, ale v Pffafenschlagu byla u domu č. III (z poč. 15. stol.) zachycena zatím největší plocha o 35 m2. Jednalo se o "teplou" místnost, neboť v jednom z rohů (zpravidla vpravo od vstupu do místnosti8) stála pec oválného, podkovovitého či kvádrovitého půdorysu. Konstrukce pece byla řešena pomocí kostry z proutí omazané hlínou, dno vyložené plochými kameny či střepy nádob. Na ZSV Svídna byla zjištěna konstrukce i ze dvou vrstev kamenů (Smetánka 1994, 122). Ty občas posloužily i k obložení pecního otvoru. Před samotnou pecí bylo na soklu ještě ohniště. Díky obsluze pece z jizby je také někdy nazývána dymná, neboť se zde po dobu užívání tepelného tělesa držel kouř, pomalu odcházející otvorem ve střeše či stěně místnosti. Existenci dymíku pro vrcholný středověk předpokládá V. Nekuda (2007, 107), ovšem užívání tohoto vynálezu pro vesnické prostředí v tuto dobu zatím nebylo potvrzeno žádným archeologickým výzkumem.
Podlahy byly bez úprav z udusané hlíny, ojediněle v Pfaffenschlagu byl výzkumem zjištěn výmaz (Smetánka 1994, 122)..
Obytnou funkci jizby dokládají i nalezené artefatky z těchto prostor. Nejpočetněji je zastoupena kuchyňská a stolní keramika v podobě hrnců (ty se už objevují ve formě s uchem), jejich poklic (ploché a zvoncovité), pohárů, džbánů a konvic (se třmenovým uchem)9. K nejpoužívanějším jistě patřily dřevěné výrobky, ovšem ty nacházíme většinou jen ve zlomcích. Na jejich přítomnost ukazují také nalézaná fragmentární kování věder, nábytku a zámky. Podle analogií můžeme předpokládat dřevěné misky, lžíce, talíře, vařečky, z nábytku závěsné police a bidla, truhly, lavice, postele, stůl a další nutné vybavení vyráběné dlabáním a vyřezáváním, ale také na soustruzích.
Prostřední část domu tvořila síň. Rozměrově se jednalo o velice variabilní místnost, dosahující až 50% plochy domu. Vstupovalo se do ní ze dvora (z okapové strany domu), přičemž po stranách mohl člověk pokračovat dveřmi buď do jizby či komory navazující na druhé straně. Funkce této části stavení je nejčastěji interpretována jako komunikační, výrobní či skladovací. Tato místnost byla "studená", neboť až na výjimky (ZSV Svídna, Smetánka 1988) se nedochovala žádná otevřená ani krytá topeniště. Archeologické nálezy jsou však z těchto míst velice skrovné.
Třetí místností, do které se vcházelo přes síň, byla komora (sýpka - špýchar)10. Špýchar mohl stát i osamoceně a až časem byl spojen "komorou" s opodál stojící jizbou. Smysl této prostory byl čistě funkční jako sklad potravin či nářadí. Z keramických nádob se zde setkáváme s velkými zásobními hrnci (zásobnicemi), jejichž výška se pohybuje v rozmezí cca 40-100 cm (Goš - Karel 1979). Výzkum na ZSV Svídna či ZSV Mstěnice dokládá i tříprostorové komorové domy, v jejichž blízkosti stojí ještě jedna stavba špýcharového typu. Tento fakt je vysvětlován jako izolace cenného obilí před možným požárem vypuknuvším v domě. Komora v tomto případě plnila funkci menšího příručního skladu či úlohu obytnou, zatímco opodál stojící špýchar představoval dlouhodobější skladiště (eventuelně mohl sloužit jako provizorium pro pobyt a uchování cenností před dostavbou jizby).
Další skladovací prostoru mohl představovat sklep, tzv. loch. Vstupovalo se do něj ze síně či komory, ovšem svahovitá rampa zavedla chodce většinou do prostory mimo půdorys domu. Pro dobu 13. století byly typické kruhové chodbovité formy lochů. Stěny byly jak bez úprav, tak s kamenným obložením stěn a stropu (nejčastěji u vstupu), někdy s výklenky pro kahany, větracími kanálky vedoucími k povrchu, lavicemi po stranách a na ZSV Pfaffenschlag byly dokonce zachyceny dveře s vnitřní závorou, svědčící snad i o funkci útočištné (Nekuda 2007, 118-121; Kos 2005, zde další literatura).
Novinkami, zaváděnými v 13. století se staly také stodoly, stáje a chlévy. Nejen osteologické nálezy nám dokládají chov skotu, prasat, ovcí a koz, drůbeže a koní. Chov zvířat na uzavřeném prostoru vedl k produkci dále zemědělsky využívaného hnoje, který byl svážen na hnojiště v jednom z rohů dvora. Vedle stodol a seníků se nadále udržovaly ještě oborohy ze staršího období, po nichž nacházíme zbytky v podobě kůlových jamek.
Dobytek byl po většinu roku kromě zimy chován venku. Pro chladná období byl nahnán v chlévech, které navazovaly na dům, častěji však opodál. Tyto stavby dokládají především fosfátové analýzy, tmavě probarvená hlína a kanálky k odvodu moči zvířat. Do chléva se vstupovalo vždy ze dvora.
Stodoly byly průjezdového typu, nebo s otevřenými stranami krytými střechou. Jejich primární funkcí bylo skladování čerstvě posekaného obilí a jeho následné vymlácení. Nejstarší doklad stodol pro naše území je ze 12. století, varianta s otevřenými stěnami je zobrazena ve Velislavově bibli z první poloviny 14. století (Nekuda 2008, 104).
Další hospodářské stavby jako například kůlny a seníky dokládají jen pozůstatky kůlových jamek. Tyto skladovací stavby se interpretují jako zastřešený prostor s otevřenými stěnami.
Počet domů u nově lokovaných vesnic kolísá. V Bystřeci bylo založeno původních domů 7, další ovšem postupně přibývaly. Nepatrně mladší Mstěnice byly původně rozměřeny na 17 domů a tvrz, Pfaffenschlag měl ve své vrcholně středověké sídelní fázi domů 16.
Stabilizací procházela i náves. Postupně se ztransformovala do geometricky ustálených tvarů (obdélník, ovál, trojúhelník), což mělo vliv na rozvržení plužin navazujících na domy. Velikost návsi byla různá- záleželo na typu půdorysu vesnice. Pro kolonizační období jsou charakteristické dlouhé lesní lánové, jedno či dvouřadé vsi, jejichž domy jsou ve větších vzdálenostech od sebe roztroušeny, přičemž respektují cestu či potok (např. ZSV Konůvky, ZSV Pfaffenschlag). Vesnice této doby mohla mít desítky usedlostí a rozprostírala se až na několika kilometrové ploše (Nekuda 2007, 155-156; Petráň 1985, 326-334).
Obraz kolonizační vesnice pak ještě mohl doplňovat kostel, mlýny (vodní i větrné), rybníky11 a od konce 13. věku hamry. Také v tu dobu definitivně zaniká dvorcový systém navazující na kostely a vznikající tvrz s přilehlým hospodářským dvorem se od církevních staveb osamostatňuje, což někdy vede k budování malých soukromých kaplí v rámci stavby.
Nejstarší případy malých feudálních sídel ve vesnickém prostředí máme doložené z poloviny 13. století. Z předchozích decénií jsou v současnosti známy jen dvě tvrziště (plocha zaniklých tvrzí v Kozojedech, okr. Chrudim a Kvočna u Kosic, okr. Hradec Králové), kde byly nalezeny románské stavební prvky. Jejich nálezové okolnosti však již dnes nelze ověřit a zůstávají tak nadále v teoretické rovině (Chotěbor 1989, 257).
Vlastníky a zakladateli těchto venkovských opevněných sídel byla nejenom drobná šlechta, ale i církev a šlechta vyšší, která zde však povětšinou nesetrvávala a její provoz řídil určený správce či nájemce. Od konce 13. století mezi vlastníky patřil už i městský patriciát (Kašička 1984, 57).
Tvrze se stavěly z dostupných materiálů: dřeva, hlíny, později i z kamene a cihel. Fortifikace stávaly v nejbližším okolí vsi, ale i stranou a stavěly se na návrších, nebo v blatném terénu mnohdy na uměle vytvořených kopcích12. Obytná stavba bývala obehnána palisádou, hradbou (Koválov), polským plotem (Čimice), potokem či větší vodní plochou (Bolice), příkopy a dalšími terénními překážkami.
Členíme je na typ s obvodovou zástavbou a typ s izolovanou obytnou stavbou (vprostřed opevnění). První a starší typ, reprezentují např. lokality Dubenec, Vražba, Chvojenec a Nechanice. Druhý typ vyskytující se spíše v závěru 13. století dokládají Horní tvrz ve Starých Kestřanech, Mělnice, Koválov či Čimice. Nejstarší doloženou obytnou věží jsou dosud Tlesky a Kundratice (Chotěbor 1989; Svoboda 1998; Unger 1989).
Obytnou funkci plnila vyšší patra větších staveb, zatímco přízemí a menší stavby v areálu tvrze plnily převážně funkci skladištní. Obytná patra byla stavěna ze dřeva, později i v kombinaci s kamenem. Jejich výhřevnost zajišťoval krb, pec a později i první kamna, která se však šíří až od 14. století. Osvětlení zajišťovaly pochodně a kahany. Na tvrzích majetnější šlechty se objeví mimo domácí i keramika importovaná, podlaha vyskládaná z dlaždic, sklo atd. (Koválov). Často se objeví i militária či pomůcky k ukrácení dlouhé chvíle či zábavě v podobě hracích kamenů apod (srov. nálezy z mladších období v Kašička 1989).
Při tvrzích často stálo jejich hospodářské zázemí v podobě panského dvora. Jeho velikost se odlišovala podle využití tvrze.
Mimo výše zmíněné tvrze se vyskytovalo více, dnes již obtížně identifikovatelných opevněných objektů, nazývaných kolonizační provizoria. Tyto nepříliš fortifikované objekty stály jak na vyvýšených, tak v blatných místech a sloužily k zajištění dosud neosídleného území pro panovníka či feudála jen po omezenou dobu kolonizace. Typické je pro ně menší rozloha, krátkodobost osídlení s nejčastěji jediným nálezovým horizontem, odlehlost od tehdejších center a mimo tvořící se komunikace (méně přehledný pohraniční podhorský prostor) a jejich absence v písemných pramenech. Tato provizoria byla zjištěna např. v Horních Vlčicích u Trutnova, patří sem hrad Rechenburk u Libče, Starý zámek u Radnic, hrad v poloze Hradiště u Rychlova aj. (Wolf 1998, 107-116).
Vraťme se však ještě k vesnickým plužinám, jejich obdělávání a s tím spojenými inovacemi. Pro námi sledované období vnější kolonizace jsou charakteristické plužiny traťové a hlavně záhumenicové, včetně různých variant (Černý, 1979). Zavádění těchto plužin se lépe prosazovalo na nově kolonizovaném či obilnářsky výnosnějším území. Starší a hospodářsky méně významné vsi naopak neprocházeli tak zásadními změnami a archaické plužiny se pouze přizpůsobovaly novým agrárním trendům (Petráň 1985, 332).
K obdělávání polí sloužily různé typy oradel (rádla), postupně nahrazována těžším rámovým pluhem (J. Le Goff 2005, 279 uvádí znalost pluhu podle popisu Plinia Staršího již z 1. století n. l. a jeho pozvolné šíření v průběhu raného středověku). Výhodou pluhu byla hlubší asymetrická orba, kdy krojidlo rozdrásalo půdu, radlice ji na jedné straně ukrojila a hlína byla převrácena pomocí odvalové desky. Zoraná půda byla provzdušněna a na povrch byla vyorána půda s více živinami. I přesto se některé typy půd musely přeorávat vícekrát a veliké hroudy hlíny vzniklé po první orbě ještě navíc rozmělňovány na menší (Le Goff 2005, 289). "Pohonem" byl koňský13 a také volský zápřah. Dobová vyobrazení ukazují, že obsluhu zapřaženého pluhu vykonávaly dvě osoby. Jedna důtkami pobízela zvířata a druhá opřená o kleče usměrňovala pohyb pluhu (jedna z nich čistila pomocí tyče s železnou otkou součásti pluhu, na který se postupně mezi plaz a odvalovou desku lepila půda). Nejstarší vyobrazení této scény pochází z let 969-987 a 1026 z Británie (Klápště 1994, obr. 5.). Oradla však z užívání nezmizela a nadále byla využívána ke kypření půdy.
Přechod k novému orebnímu zařízení pravděpodobně nebyl tak jednoduchý, jak se uvádí v literatuře od 19. století. Vývoj mohl vést více směry. J. Klápště (1994, 20) uvádí jako příklad území jihu Evropy, kde lépe sloužilo rádlo, které hlínu neobracelo a ta nebyla zbytečně vysušována prudkým slunečním žárem. I tento příklad dává prostor k diskuzím o různých přechodných typech rádel a pluhů, využitelných pro ten který region.
Dalším novátorským prvkem v obdělávání polí bylo vláčení pomocí bran (jedno z prvních zobrazení tohoto nástroje nalézáme na "Tapisérii z Bayeux" z konce 11. století). Služilo k rozorávání větších hrud hlíny, vyorání plevelu, ale i k zaorání čerstvě osetého pole. Brány měly rámovou pravidelnou konstrukci (rošt), do které byly vbity velké čtverhranné hřeby se zdrsněnou hlavou v podobě šikmých zářezů, sloužících k pevnému uchycení v dřevěné konstrukci. Výskyt těchto předmětů je častý, k nejstarším (stejně jako velké radlice, krojidla, srpy a další) patří nálezy se Semonic, datované k počátku 14. století.
Existenci klasických dlouhých kos, jejichž vznik byl do nedávné doby kladen do konce 13. či počátku 14. století, posunul objev na slovanském hradišti v Hradci u Nemětic z 9. - 10. stol. (Michálek - Lutovský 1993)14. Zde nalezená kosa měřila 50,8 cm, na řapu měla dvě objímky pro nasazení na kosiště a velikostí se tedy rovnala kosám současným, užívaným až v období kolonizace. Zatím ojedinělý exemplář z našich zemí nám dokládá znalost tohoto novátorského tvaru již v raném středověku. Zdali se jedná o výjimku, či častěji užívaný, dosud nenalézaný zemědělský výrobek však ukáží až budoucí archeologické výzkumy.
Podobný vývoj jako u kos nacházíme ve vývoji srpů. Starší malé srpy byly nahrazeny v čepeli užšími a delšími tvary, které se ve střední části (místě odřezávání klasu) takřka narovnávají15 (Petráň, 1985, 342-343).
K práci na zahradě, sadech, vinicích apod. se užívalo lopat, rýčů s okovaným ostřím, seker, dvouhrotých senných a tříhrotých hnojných vidlí (s kovovými hroty) a motyk, které jediné z uvedených typů doznaly rozšíření tvarů ve vztahu ke specializovanému užití. Ve středověké vsi bylo využíváno mnohem více nástrojů, ale jejich vývoj, event. morfologická proměna nedoznala větších rozdílů oproti předchozímu období.
Velká středověká transformace, jak je odborně nazývána, udělala významný krok k formování našeho současného světa. Díky časté interdisciplinární spolupráci získává výzkum středověkých situací nový rozměr a každým dnem jsme blíže k poznání prostředí, v němž žili naši předci v dobách Přemysla II. Otakara a jeho dědiců.



Poznámky
* - Článek vznikl před lety pro jeden projekt s tematickým zaměřením na dobu Přemysla II. Otakara. Odráží tak mou vědomost o problematice před lety a je proto potřeba ho brát kriticky. Na aktualizaci nemám čas, proto je předkládán v původní formě.
1 - Studie tohoto autora považuji za jedny z nejkvalitnějších. Z nejnovější tvorby např. Klápště 2006
2 - Je důležité si uvědomit, že rychlost šíření nových prvků probíhalo postupně a na různých místech mnohdy až diametrálně rozdílným způsobem. Polovina 13. století je již však dobou, kdy je výskyt nových kolonizačních prvků běžnější.
3 - Prudký demografický růst však zatím není přesně objasněn. Napříč evropským badatelským spektrem se setkáváme s hledáním odpovědí v dobové natalitě/úmrtnosti, úrodě, ale i církevním zákazům či povolením ohledně počtu dětí atd. (více Klápště 1994, 16-19).
4 - Platí i pro města. Zároveň využívá i starších vojenských mapových podkladů.
5 - Sem patří kromě povrchových průzkumů (kterým se na našem území věnoval více např. Ervín Černý (1971; 1979), který touto metodou zmapoval oblast Drahanské vrchoviny), také metody dálkového průzkumu (letecké a družicové snímkování, užití přírodovědných metod (geofyzikální měření, geochemické analýzy, detektor kovů), či mikrosondážní vpichy, vrty a rýhování pod povrch terénu aj. (nejnověji a nejobsáhleji k tématu nedestruktivní archeologie Kuna (ed.) 2004.
6 - Pozoruhodné dílo o vesnických stavbách napříč Evropou. Obsahuje obáshlý rejstřík zahraniční literatury k tématu středověkých vsí.
7 - Šíře volených prutů k vyplétání, tvar výsledného opracování dřevěných fošen apod. Vypovídací hodnota mazanice bývá bohužel ještě často podceňována.
8 - Taktéž se vyskytuje v levém rohu po příchodu do jizby či mírně odsazené od rohu (více Klápště 1994, 121-122).
9 - Vyjmenované keramické tvary jsou pro naše území novinky 13. století. Trojnožky, známé v německém prostředí již od 13. stol. (hrncovitá nádoba na třech nohách, někdy s ouškem - Grap) se u nás vyskytnou vzácně, spíše pak až ve své vyspělejší podobě od 14. stol. (pánev na třech nohách s tulejí - Dreifuß).
10 - Z. Smetánka (1994) navrhuje pro jednopatrovou verzi této místnosti název komora, pro vícepodlažní pak sýpka (špýchar).
11 - Vužívané k chovu ryb a z nich vzešlého zisku, pohonu vodních mlýnů, zásobování vodou v méně vodnatých krajích apod.
12 - V rovinatých terénech byly stavěny uměle navršené kopce typu "motte". Tento typ byl převzat ze západní Evropy. Stavba počínala vyhloubením příkopu, přičemž získaná zemina byla vyhazována do jeho středu. Na našem území byl jako první zkoumán fortifikovaný objekt v Koválově u Žabčic (pol. 13. stol.), kdy bylo motte vysoké cca 5 m a vytvářelo plateau nepravidelného oválného půdorysu o maximální šíři 25 m. Jedinou teréní fortifikaci zastupoval dvojitý příkop (Unger 1989). Tvrz vyhořela roku 1253 a po jejím obnovení jí plameny pohltily znovu někdy po roce 1278, kdy zanikla i ves. Opětovné založení vsi proběhlo na začátku 14. stol., tentokrát však již bez feudálního sídla (Unger 1994).
13 - na přelomu 12. a 13. století se na podkovách objevují ozuby, sloužící k lepšímu zapření tažného koně.
14 - Do 13. století jsou doloženy jen kosy krátké, tvz. kosáky.
15 - Srpy byly užívány, jak to dokládají iluminované dobové rukopisy, ke kosení obilnin. Zemědělec chytil několik klasů do dlaně a srpem je odřízl. Kosa sloužila k sekání luk.


Zkratky

ZSV - zaniklá středověká ves

Použitá literatura

Černý, Ervín 1971: Příspěvek k povrchovému průzkumu půdorysu zaniklých středověkých osad na Drahanské vrchovině a jeho vztahu k plužině. In: Zaniklé středověké vesnice v ČSSR ve světle archeologických výzkumů 1, 187-202, Uherské Hradiště
týž 1979: Zaniklé sředověké osady a jejich plužiny. Studie ČSAV, č. 1. Praha
Goš, Vladimír - Karel, Jiří 1979: Slovanské a středověké zásobnice severní Moravy, Archeologické rozhledy XXI, 163-174
Chotěbor, P. 1989: Nejstarší období výstavby českých tvrzí (do pol. 14. stol.). Archaeologia Historica 14, 257-270
Kašička, František 1984: Hospodářské zázemí drobných feudálních sídel ve středních Čechách, Archelogia historica 10, 57 - 65
týž 1989: Život na středověké a renesanční tvrzi (ve světle hmotných a písemných dokladů. Archaeologia Historice 14, 191-199
Klápště, Jan 1994: Změna - středověká transformace a její předpoklady. Mediavalia archeologica bohemica 1993, Památky archeologické - Supplementum 2, Praha, 9-59
týž 2006: Proměna českých zemí ve středověku, Praha
Kos, Petr 2005: K moravským lochům. Forum urbes medii aevi II. Brno, 166-183
Kuna, Martin (ed.) 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Praha
Le Goff, Jacques 2005: Kultura středověké Evropy, Praha
Petráň, Josef a kol. 1985: Dějiny hmotné kultury I, II, Praha
Smetánka, Zdeněk 1988: Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna, Praha
týž 1994: K problematice trojdílného domu v Čechách a na Moravě v období vrcholného a pozdního středověku. Mediavalia archeologica bohemica 1993, Památky archeologické - Supplementum 2, Praha, 117-138
Svoboda, Ladislav 1998: Stavební vývoj českých tvrzí. In: Encyklopedie českých tvrzí I. (A-J), XI-XXXIII, Praha
Měchurová, Zdeňka 1997: Konůvky - zaniklá středověká ves ve Žďánickém lese. Sudie Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně, Brno
Michálek, Jan - Lutovský, Zdeněk 1993: Hradec u Nemětic. Opevněný halštatský dvorec a středověké hradiště,
Nekuda, Rostislav 2008: Stavební vývoj hospodářskýh staveb středověké vesnice na Moravě. Študijné zvesti Archeologického ústavu SAV, Nitra, 95-121
Nekuda, Vladimír 1975: Pfaffenschlag. Zaniklá středověká ves u Slavonic. Brno.
týž 1985: Mstěnice. Zaniklá středověká ves u Hrotovic. Hrádek - tvrz - dvůr - předsunutá opevnění, Brno
týž 2007: Středověká vesnice na Moravě, Brno
Nekuda, Vladimír - Nekuda, Rostislav 1997: Mstěnice. Zaniklá středověká ves u Hrotovic. Dům a dvůr ve středověké vesnici, Brno
Unger, Josef 1989: Feudální sídlo z 13. století na zaniklé vsi Koválov u Žabčic, Mikulov
Unger, Josef 1994: Koválov. Šlechtické sídlo z 13. století na jižní Moravě. Brno
Vařeka, Pavel 2004: Archeologie středověkého domu I. Proměny vesnického obydlí v Evropě v průběhu staletí, 6. - 15. století. Plzeň
Wolf, Vladimír 1998: K problematice tzv. kolonizačních provizorií (Úvaha nad funkcí a fortifikací). Castellologica bohemica 6, 107-116, Praha

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama